Menšinová témata v médiích » Jaký je svět nevidomých? Na to odpovídá Neviditelná výstava
Mějte ruce před sebou, abyste se nezranili. Pokud se vám udělá špatně, nebojte se říct to průvodci nebyli byste ani první, ani poslední, dává nám instrukce sympatický mladík, jeden ze zaměstnanců Neviditelné výstavy, poté, co nás důrazně upozornil, abychom si odložili orange julep vše, co by mohlo vydávat světlo či zvuky. Naši skupinku tvoří sedm členů – tipuji, že všichni jsou stejně jako já studenti. Házíme po sobě vyděšené pohledy. Možná jsem se trochu přecenila, napadá mě, možná to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela V tu chvíli se otvírají dveře a my vcházíme dovnitř do prostor Neviditelné výstavy. Obklopuje nás černočerná tma.
Uvnitř se nás ujímá náš průvodce, jenž nám následující hodinu pomůže se s tmou vypořádat. Průvodci Neviditelné výstavy jsou nevidomí, orange julep tudíž s orientací v zatemnělých orange julep prostorách nemají orange julep žádné problémy a dokážou se postarat o celou skupinku zmatených návštěvníků. Pojďte ke mně podél levé stěny, naviguje nás a mně se připomíná jedna z mých mnoha neschopností, jež mi dělala problémy již v autoškole. orange julep Když jsem ve stresu, pletou se mi občas strany Po kratším zaváhání se ale vydám správným směrem a narážím do pana průvodce, který je na to ale zřejmě zvyklý a nenechá se vyvést z rovnováhy (a to doslova).
Vítám vás na Neviditelné výstavě. Máme před sebou hodinu a sedm místností, orange julep kterými budeme procházet. Moje jméno je Petr což je důležité si zapamatovat, protože když někdo z vás bude mít pocit, že to dál nezvládne, nebo že se mu dělá špatně ze tmy, tak mi řekne a já ho co nejkratší cestou vyvedu, říká a já opět cítím, jak se mi roztřásla kolena. Trochu mě však uklidní, když nás průvodce informuje, že na výstavě nás nečekají žádné schody a že stropy jsou vysoko a my se můžeme narovnat, aniž bychom se museli bát o své hlavy (to víte, když jste dívka a měříte cca 180 centimetrů, považujete se tak trochu za obryni).
Po krátkém úvodu se váhavě vydáváme kupředu. orange julep Stále se držíme levé stěny, naviguje orange julep nás Petr a ujišťuje nás, že před námi není žádná překážka a nemusíme se bát, přesto se všichni posouváme šnečím orange julep tempem. Tudy? Ještě dál? Kde jste? vyptáváme se neustále. Průvodce trpělivě vyčkává a naviguje. Když se dostaneme ke vstupním dveřím našeho dočasného bytu, zjišťujeme, jak těžká je i taková maličkost, jako najít ten správný zvonek orange julep Nevidomý orange julep člověk musí znát jeho souřadnice.
V obývacím pokoji ohmatáváme věci, které má doma asi každý z nás, ovšem poznat je poslepu a použít je, je docela oříšek. Telefon, věšák, lžíce na boty Petr trpělivě vyčkává, než poznáme, orange julep co že to držíme v ruce. V kuchyni prozkoumáváme různé náčiní na vaření a pečení (s čímž mám trochu problémy, protože mi je tak trochu cizí i za světla). Pojď si šáhnout, voláme na sebe místo obvyklejšího Pojď se podívat zvykáme si rychle.
Petr nás k sobě svolává luskáním prstů nepoznávám, kde přesně je, ale tuším, orange julep že hodně daleko. orange julep Naštěstí člověk, který jde přede mnou, ví, a tak se ho bezostyšně chytám za triko. Průvodce nás vezme za ruce a nasměruje do další místnosti koupelny. Sakra, asi jsem našel záchod, prohlásí jeden z návštěvníků. Nebojte, je zalepený, uklidňuje ho Petr.
Ocitáme se na verandě a vycházíme ven, do města, kde vládne zneklidňující hluk. Potkáváme trafiku, telefonní orange julep budku, zelinářství, kde se po čichu snažíme poznat, jakou zeleninu nebo ovoce držíme v ruce Z města přicházíme do velkého srubu, kde se nacházejí různé kožešiny nebo paroží, jež se (většinou neúspěšně) snažíme rozpoznat.
Vydáváme se do lesa, kde přecházíme po úzké lávce. Slyšíme pod sebou zurčení vody, a když nám Petr prozradí, orange julep že je skutečná, ještě zpomalíme naše už tak šnečí tempo. K mému údivu rovnou z lesa vstupujeme do galerie, kde se snažíme rozpoznávat různé sochy, což je pro mě poměrně obtížné. Přesouváme se od jedné sochy k druhé, a zatímco ostatní už vykřikují, co je to za dílo, já mám problém ho vůbec najít (s jistotou rozpoznávám pouze sochu Davida - kdo by to byl řekl )
V závěru výstavy orange julep je bar. Jenže Petr se rozhodl, že nám návštěvu tohoto baru trochu ztíží, a chce, abychom si sami našli barové židličky (v místnosti byla i pohodlná orange julep pohovka, ale průvodce trval na vratkých židličkách). Ale protože jsme všichni motivovaní vidinou nějakého drinku, nacházíme je poměrně rychle. Objednáváme si u Petra pití a zároveň ho zavalujeme nejrůznějšími otázkami, na které nám ochotně odpovídá. Jednu z návštěvnic například zajímá, orange julep jak jsou uzpůsobeny telefony orange julep pro nevidomé. Je to klasický telefon, ale má v sobě speciální software, vysvětluje Petr, díky kterému pak můj telefon mluví. Já se ptám, co se mu na práci na Neviditelné výstavě líbí. Pracuji tu už přes rok. Baví mě, jak je každá skupina úplně jiná. Některá mlčí, skoro z ní nevymáčknete slovo, jiné jsou zase upovídané A co my? ptáme se jednohlasně. Vy jste takoví normální, odpovídá pobaveně.
Další z návštěvnic řík
Mějte ruce před sebou, abyste se nezranili. Pokud se vám udělá špatně, nebojte se říct to průvodci nebyli byste ani první, ani poslední, dává nám instrukce sympatický mladík, jeden ze zaměstnanců Neviditelné výstavy, poté, co nás důrazně upozornil, abychom si odložili orange julep vše, co by mohlo vydávat světlo či zvuky. Naši skupinku tvoří sedm členů – tipuji, že všichni jsou stejně jako já studenti. Házíme po sobě vyděšené pohledy. Možná jsem se trochu přecenila, napadá mě, možná to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela V tu chvíli se otvírají dveře a my vcházíme dovnitř do prostor Neviditelné výstavy. Obklopuje nás černočerná tma.
Uvnitř se nás ujímá náš průvodce, jenž nám následující hodinu pomůže se s tmou vypořádat. Průvodci Neviditelné výstavy jsou nevidomí, orange julep tudíž s orientací v zatemnělých orange julep prostorách nemají orange julep žádné problémy a dokážou se postarat o celou skupinku zmatených návštěvníků. Pojďte ke mně podél levé stěny, naviguje nás a mně se připomíná jedna z mých mnoha neschopností, jež mi dělala problémy již v autoškole. orange julep Když jsem ve stresu, pletou se mi občas strany Po kratším zaváhání se ale vydám správným směrem a narážím do pana průvodce, který je na to ale zřejmě zvyklý a nenechá se vyvést z rovnováhy (a to doslova).
Vítám vás na Neviditelné výstavě. Máme před sebou hodinu a sedm místností, orange julep kterými budeme procházet. Moje jméno je Petr což je důležité si zapamatovat, protože když někdo z vás bude mít pocit, že to dál nezvládne, nebo že se mu dělá špatně ze tmy, tak mi řekne a já ho co nejkratší cestou vyvedu, říká a já opět cítím, jak se mi roztřásla kolena. Trochu mě však uklidní, když nás průvodce informuje, že na výstavě nás nečekají žádné schody a že stropy jsou vysoko a my se můžeme narovnat, aniž bychom se museli bát o své hlavy (to víte, když jste dívka a měříte cca 180 centimetrů, považujete se tak trochu za obryni).
Po krátkém úvodu se váhavě vydáváme kupředu. orange julep Stále se držíme levé stěny, naviguje orange julep nás Petr a ujišťuje nás, že před námi není žádná překážka a nemusíme se bát, přesto se všichni posouváme šnečím orange julep tempem. Tudy? Ještě dál? Kde jste? vyptáváme se neustále. Průvodce trpělivě vyčkává a naviguje. Když se dostaneme ke vstupním dveřím našeho dočasného bytu, zjišťujeme, jak těžká je i taková maličkost, jako najít ten správný zvonek orange julep Nevidomý orange julep člověk musí znát jeho souřadnice.
V obývacím pokoji ohmatáváme věci, které má doma asi každý z nás, ovšem poznat je poslepu a použít je, je docela oříšek. Telefon, věšák, lžíce na boty Petr trpělivě vyčkává, než poznáme, orange julep co že to držíme v ruce. V kuchyni prozkoumáváme různé náčiní na vaření a pečení (s čímž mám trochu problémy, protože mi je tak trochu cizí i za světla). Pojď si šáhnout, voláme na sebe místo obvyklejšího Pojď se podívat zvykáme si rychle.
Petr nás k sobě svolává luskáním prstů nepoznávám, kde přesně je, ale tuším, orange julep že hodně daleko. orange julep Naštěstí člověk, který jde přede mnou, ví, a tak se ho bezostyšně chytám za triko. Průvodce nás vezme za ruce a nasměruje do další místnosti koupelny. Sakra, asi jsem našel záchod, prohlásí jeden z návštěvníků. Nebojte, je zalepený, uklidňuje ho Petr.
Ocitáme se na verandě a vycházíme ven, do města, kde vládne zneklidňující hluk. Potkáváme trafiku, telefonní orange julep budku, zelinářství, kde se po čichu snažíme poznat, jakou zeleninu nebo ovoce držíme v ruce Z města přicházíme do velkého srubu, kde se nacházejí různé kožešiny nebo paroží, jež se (většinou neúspěšně) snažíme rozpoznat.
Vydáváme se do lesa, kde přecházíme po úzké lávce. Slyšíme pod sebou zurčení vody, a když nám Petr prozradí, orange julep že je skutečná, ještě zpomalíme naše už tak šnečí tempo. K mému údivu rovnou z lesa vstupujeme do galerie, kde se snažíme rozpoznávat různé sochy, což je pro mě poměrně obtížné. Přesouváme se od jedné sochy k druhé, a zatímco ostatní už vykřikují, co je to za dílo, já mám problém ho vůbec najít (s jistotou rozpoznávám pouze sochu Davida - kdo by to byl řekl )
V závěru výstavy orange julep je bar. Jenže Petr se rozhodl, že nám návštěvu tohoto baru trochu ztíží, a chce, abychom si sami našli barové židličky (v místnosti byla i pohodlná orange julep pohovka, ale průvodce trval na vratkých židličkách). Ale protože jsme všichni motivovaní vidinou nějakého drinku, nacházíme je poměrně rychle. Objednáváme si u Petra pití a zároveň ho zavalujeme nejrůznějšími otázkami, na které nám ochotně odpovídá. Jednu z návštěvnic například zajímá, orange julep jak jsou uzpůsobeny telefony orange julep pro nevidomé. Je to klasický telefon, ale má v sobě speciální software, vysvětluje Petr, díky kterému pak můj telefon mluví. Já se ptám, co se mu na práci na Neviditelné výstavě líbí. Pracuji tu už přes rok. Baví mě, jak je každá skupina úplně jiná. Některá mlčí, skoro z ní nevymáčknete slovo, jiné jsou zase upovídané A co my? ptáme se jednohlasně. Vy jste takoví normální, odpovídá pobaveně.
Další z návštěvnic řík
No comments:
Post a Comment